Neti: Velikonoce Jsou Svátky Akce

---

Ta naše fanclubácká rodinka...

Stejně jako příbuzní se scházejí a vykládají si různé zážitky, ať už u nich byli přítomni všichni či jen pár z nich, tak budiš následující text dalším milým elementem, další nitkou lana, jež nás spojuje. Rád bych vzpomněl nejen na Anetí koncert v Mladé Boleslavy, ale též na zážitky, které zas tolik s fanclubem nesouvisí, nicméně byly u nich přítomni někteří z této láhelaté rodinky.

Ku Praze, ku Praze, i když nás to vyjde trošičku draze

Čtvrteční ráno, 20. března... Vyhnán z postele neklidnými, leč ne nepříjemnými, myšlenkami už před šestou, pouštím se do shromažďování věcí, které si chci vzít na dvojtý víkend v Astro-Prófí zřícenině.

Po půl deváté vystřeluji z domu jak kulový blesk, abych nedorazil do práce pozdě, ale zdá se, že brněnská doprava ten den má dobrou náladu, takže vše stíhám. V práci na poradě je mnoho úkolů, ale utíká to rychle a probíraná témata jsou tak důležitá, že zapomínám na to, co mě v následujících hodinách a dnech bude asi čekat. Vytržení z pracovního nasazení přichází až o přestávce s telefonátem od Nynýska, že prý na dálnici je nějaká velká nehoda. Vzhledem k tomu, že do našeho odjezdu zbývá ještě pět hodin, nechává mě to klidným. Závěrem porady před dvanáctou mě několikrát prozvoňuje mamka a mě napadne, že se děje asi něco většího. Na odchodu volám domů a z toho, co se dozvídám, je mi jasné, že ten den kávičku v autobuse si už asi nevypijem. Volám narychlo Majklovi a usuzujeme, že nejjistější bude cesta vlakem, i když si to ověřujem ještě na infolince Student agency.

Takhle rychle oběd jsem nesnědl, ani nepamatuju. Nemám nic zbaleno a vlak jede za hodinu a půl. Naštěstí to, co by mi dalo zabrat nejvíc času, mám nachystáno už od rána. Jediné, co se mi nepodařilo, bylo sehnat veterináře, ke kterému má jít Hobby v pátek na kontrolu, a tak ho nakonec nechávám doma s našimi.

S Majklem vyrážíme směr Nádr (hlavní nádraží) a začínáme se hodně těšit na večer, kdy nás čeká koncert RNB princezny Rihanny. Řidič šaliny (tramvaje) však má jiný názor a vleče se ulicemi až zlomyslně pomalu, a tak musíme na nádraží u pokladny předběhnout pěkných pár lidí, aby jsme to vůbec stihli. Na nástupišti je neuvěřitelně velký dav, čehož využívá jeden z místních bezdomovců a vede k čekajícím lidem proslov o tom, jak máme poděkovat Českým drahám, že nás dopraví na velikonoční prázdniny. Jeho pár minut slávy utíná až kvílení zastavujícího vlaku. Připadám si jak při otevření dveří do sálu před koncertem, ale nakonec jsme ve vnitř a utábořujeme se jako mnozí jiní v uličce mezi kupé.

Nenecháváme se zastrašit, vytahujeme notebook, v rámci možností si uděláme pohodlí a nažhavujeme se na večer muzikou – nejdřív hlavní hvězdou nadcházejícího večera, potom křehkou folkovou deskou Nolita písničkářky Keren Ann a nakonec záznamem z podzimního Anetího turné. Spolucestující neprotestují ani v jednom případě, asi jsou stejně jak my rádi, že se můžou ku Praze vůbec vydat.

Před Pardubicemi si uvědomujeme, že pojedeme přes Kolín, a tak po telefonu ještě trochu pozlobíme Avu, že i když přes Kolín pojedeme, tak stejně na Anet nepůjdeme, čímž se inspiroval zřejmě později večer taky, i když nám tvrdil, že on a další ji podpořit pojedou.

ÁrEnBí není jenom kulisa k mytí nádobí

Dříve než se vydáme k T-Mobile aréně, čeká nás ještě malá projížďka po bermudském trojúhelníku – Flórenc, kde se snažíme přesvědčit Student agency, aby nám vrátili peníze za lístky na bus, nakonec úspěšně, Metropol Zlíčín, kde svěřujeme svá cená zavazadla Nyný a Prófovi a Mekáč v Holešovicích, kde se posilňujeme kávou. Žádná z anomálií Bermudského trojúhelníku se nekoná, takže přecejen se ocitáme před T-Mobile arénou.

Ačkoli podle lístků mělo vše už čtvrt hodiny běžet, většina návštěvnictva akce stojí ještě venku, z čehož usuzuji, že se koná oblíbená hra pořadatelů zahraničních koncertů – začít pouštět dovnitř až v čas, který je napsán na lístcích, a aby všichni byli pořádně natěšení, tak to odbavovat pomaličku včetně nezbytné ohmatávací kontroly.

Když se konečně po půl hodině dostaneme dovnitř, roztáčí už první předskokanka, DJka DJane Sarah, svoje gramce. Servíruje desku za deskou a jde o slušnou sbírku RNB tracků, které určitě neurazí. Sice párkrát zašmidlí deskou na talíři a vyrobí tak originální scratch, ale jinak se v technice mixu drží klasických postupů a nesáhne vůbec na mixpultu po nějakém zajímavém efektu.

Jako druhá se představuje zaplňující se aréně Tereza Kerndlová se svým tanečním vystoupením. Záměrně říkám tanečním, neboť o hudbě nemůže být v tomto případě řeči, když jde o playback, čemuž odpovídá i reakce publika – to jest velmi vlažná. Ve výsledku to ale zas takový propadák není, písničky jsou chytlavé a pokud jsou naservírovány v množství menším než nadměrném, tak se člověk u toho může i dobře pobavit. Neznaje Terezinu tvorbu jsem si z vystoupení udělal závěr, že v nadcházející Eurovizi, kam je vyslána za Českou republiku, by mohla u evropských posluchačů sklidit více pochopení než české hospodské specifikum, skupina Kabát.

Ještě pár svižných tracků z CD a už se shasíná a přichází hlavní hvězda večera. Rihanna začíná jejím průlomovým singlem z první desky Pon de replay. Ve studiové verzi jde o track s výrazným tanečním beatem, ovšem naživo tomu kapela s dominující kytarou dává chvilkami až industriální nádech. V prvních dvou písničkách většinu zpěvu oddřou vokalisté, což se nám Rihanna snaží vynahradit ve třetí vypalovačce Let me, kdy její signifikantní hlas řádně rozčesává vzduch. Je dynamický, barevný, ani uťáplý nebo řezavý, jak v některých písničkách je možno slyšet na albech. Kapela šlape jak hodinky a potvrzuje se, že pokud chcete hrát RNB naživo, musíte mít na to odvahu a tak dlouho hledat, až najdete hudebníky, kteří svoje nástroje ovládají s naprostou lehkostí, což dvojnásobně platí pro bubeníka, jenž se musí ponořit do roztěkaných rytmů dělaných za normálních okolností počítačem.

Zhruba v půlce přichází blok pomalejších skladeb – z českých rádií notoricky známá Unfaithful, na desce díky zpěvákovi Ne-Yo celkem přeslazená, zde však pěkně procítěná, Hate that I love you a titulní píseň poslední desky Good girl gone bad, kterou si vyloženě vychutnávám a úplně roztávám. Během těchto minut si můžem též vychutnat Rihannin hlas i vnižších polohách, což mě přivedlo k myšlence, že její technika zpěvu se stále ještě vyvíjí.

Zřejmě v tomto rozpoložení se nacházelo vícero lidí, protože když v převlíkací pauze začal lidi hecovat DJ, dalo se tak nějak všechno spontáně do pohybu. Ono to nešlo ani jinak, Don't stop the music je zatraceně dobrý taneční vál, tudíž Rihannino pobídnutí ke zdvihnutým rukám nad hlavu ochotně následujeme. V tomto duchu se pokračuje i dál, kytarista naplno rozeřvává svou kytaru simulací rozjíždějící se závodničky, což předznamenává notně energickou Shut up and drive.

A co to? Rihanna vede trošičku delší řeč než v ostatních pauzách a mně dochází, že je tu asi závěr a taky že ano. Stačí nadhodit jen pár slov a melodii "When there's sunshine, we'll shine together" a celá hala trochu nesměle sama pokračuje "Told you I'll be here forever/Said I'll always be a friend/Took an oath I'ma stick it out till the end..."Ano, světový "meteorologický" hit Umbrella – jedněmi zatracovaný za pasáž "You can stand under my umbrella/Ella ella eh eh eh", druhými vynášen do nebe za odzbrojující jednoduchost a chytlavost refrénu. 65 minut, které se smrskly v relativitě času na minutu, celkem šok... Ale tímhle jediným mínusem se zabývá snad jen pár rejpalů, protože dav mířící k metru živě debatuje, nějaká děvčata za námi z telefonu pouští Don't stop the music, a tak si vykračujeme pod dojmy pěkně do rytmu a pobrukujeme si.

Když tu noc o půl čtvrté uléhám do postele v Astro-Prófí zřícenině, zaplavuje mě pocit vděčnosti a obdivu k lidem, kteří se rozhodli vydat na cestu rozdávání radosti druhým i za cenu jisté ztráty životních jistot a soukromí. Umět dát lidem zapomenout na všední starosti, umět je na chvíli oprostit od plánů, které se snadno mohou stát bezcennými, umět dát jim pocítit, co znamená žít teď a tady, to všechno je velký dar.

Astřičko, pozměň to ještě maličko

Už vím, jak se cítil Bill Gates a jeho kamarádi, když před třiceti lety v garáži bastlili překladač programovacího jazyka Basic... Na jídelních stolcích dva soustavně zapnuté notebooky, neodmyslitelné hrnky s kávou, sklenice s cocacolou, další dva stolní počítače pracující na plný výkon a připomínající svým zvukem startující letadla, tak nějak přibližně to vypadalo nezanedbatelnou část doby během mojí a Majklovy velikonoční návštěvy v Astro-Prófí zřícenině.

Proč taková "internetová kavárna",jak tuto naši počítačovou session nazvala Nyný v pátek po příchodu z práce? Inu, náš stařičký fanclubácký web potřebuje nejen nové, moderní vnitřnosti, ale i nový obleček, aby působil více přitažlivě. Jakožto vedoucí projektu, naplněn ambiciózními cíli, jsem vybral po měsících příprav k odstartování ostrých prací právě tuto naši velikonoční sešlost, která slibovala to, co si takový softwarový produkt žádá – technickou erudovanost, intenzivní pracovní nasazení a kreativitu. Vztaženo k době, v které tento text píši, Vás mohu ujistit, že výsledek tohoto snažení budete mít možnost vidět se značným předstihem než běžná veřejnost, ale také to nebude hned, neboť stále dochází ke korekcím v základních specifikacích a ty se musí ustálit, aby případné připomínkování bylo účelné. Nebojte, nevyjdete z toho na prázdno, vězte totiž, že vzhled tohoto reportu si velmi s novou koncepcí potykal.

Samozřejmostí je, že něčemu tak psychicky náročnému se nelze věnovat celé dny, a tak každý z dnů prokládáme nějakým rozptýlením. V pátek se vydáváme s Majklem do centra Prahy, kde máme za úkol koupit pro mou rodinu zrcadlovku pro ještě víc jasnější obrazové vzpomínky – teď zvlášť po koupi nové chalupy se bude hodit. Naše propočty o pozici prodejny z postavení Václava na koni a Národního muzea připomínají svou nejistotou trochu astrologické předpovědi, ale nakonec společnými silami nalezneme svůj cíl. Mám chuť prodavače trochu pozlobit, vytáhnout bílou hůlku a tvrdit, že tím budu fotit právě já, ale raději podepíši záruční list a klidíme se Domů, do Zříceniny, o nějaké to kilo těžší a o nějakou tu tisícovku chudší.

V sobotu po vynikajícím obědě, při vzpomínce na něj mě i teď začíná honit mlsná, využíváme s Majklem kvalit Astro-Prófího domácího kina ke shlédnutí jednoho hudebního DVD; jedná se o záznam koncertu další světově proslulé zpěvačky – Nelly Furtado. Jeto zpěvačka a písničkářka, která se nebojí věci dělat tak trochu jinak a při tom velice přístupně. Ve mně osobně svými alby posílila přesvědčení, že lze v popové muzice stále dělat posuny, a svým posledním živým DVD dokázala, že i pro takový hudební styl jsou potřeba vynikající muzikanti, má-li to být opravdu světové. To se ale už opakuji, tudy tedy vede cesta k Rihanně.

Když na pódium vystoupí Anetka, jsme v eufórii hnedka

Někdy si říkám, co asi napadá okolo jdoucí návštěvníky mého profilu na Last.fm, kde vidí , že třikrát během dvaceti dnů jdu na jednoho interpreta. Nejspíš si pomyslí, že při tom třetím už to může být docela nuda. Kdyby však znali ten pocit z cestování do dosud nenavštívených míst naší republiky, bezprostřední radost, kterou člověk při návštěvě daného interpreta prožívá, věděli by, že účinek se naopak z násobuje a ne uvadá...

V neděli od rána s obavami sledujeme dění za okny, ale naštěstí vše, co spadne, se rychle rozpouští a několik hodin před odjezdem už nám počasí svým rázem jenom kyne, ať už nasedneme a vyrazíme směr Mladá Boleslav. Pobalit pár věcí včetně našeho nového foťáku, který má tímto projít křestem ohněm díky fotografickým podmínkám koncertů, a můžeme vyrazit – nakonec jenom ve třech, protože o Astru se jako naschvál od rána pokouší nějaká chřipka. Silnice jsou poloprázdné, kilometry polykáme s lehkostí a byť vybaveni prostorově velmi úspornou mapkou, nacházíme místo konání hned na první pokus.

Vnitřek kulturáku je prostorný a na první dojem vypadá opuštěně, ale čím víc se blížíme k sálu, tím lidí přibývá a na předpokládaných strategických pozicích, tak říkajíc přímo u zdroje, potkáváme známé tváře. Za tu půl hodinku, než vše začne, trošičku zaúřadujeme, občerstvíme se a popovídáme si, co jsme v minulých dnech prožili – my Rihannu, Bozkovská parta pro změnu koncert z předchozího dne.

"Nechávám si svou/Svou duši malou..." Zazní jen tak do ztemnělého sálu, jen ten hlas a nic víc – nádherné pohlazení na začátek... Ze snění mě vytrhují první akordy kytary a Malá mořská víla se rozvíjí v celé své kráse. Nevím, čím to, při poslechu alba ji často vynechávám, ne, že by se mi nelíbila, ale tak nějak zevšedněla, zatímco na koncertě funguje výborně a dovolí přepnout na tu správnou láhelatou vlnu. Spousta andělů stále drží spíše tu startovací pozici a začínám si uvědomovat, že v našich řadách je nějaké podezřelé ticho, nikdo moc nezpívá. Jak se dovídám později, na vině jsou hned dvě věci – poněkud unavená bozkovská parta a také špionážní mikrofon, který si k nám Anet, byť s dobrým úmyslem, ale uchu asi ne příliš lahodícím výsledkem, nastrčila. I když to bych ostatním možná křivdil, vzhledem k tomu, že mikrofon byl na opačné straně našeho teritória, než jsem byl já.

Nebe v loužích a náš oblíbený zvuk "paaa" přecejen začíná oživovat naše řady a při Slib mi dej to už rozjíždíme dost slušně. Od doby, kdy ve Skvělém nápadu si můžeme zanotovat "tu tuuu tu tu tudu," patří tato písnička mezi ty oblíbenější, které na koncertech ze Spousty andělů dodnes zní, a tak není divu, že jsme už pěkně natěšení na první "hop! hop! hop!" číslo a neoddělitelné houkání v Pár důvodů.

Samozřejmě energetickou nálož nelze soustavně zvyšovat, to bychom asi rychle odpadli, takže Hříšná těla přijdou vhod, i když je to spíše odpočinek pro tělo než pro hlasivky. U Písně pro Světlušku se už opět roztleskáváme, abychom byli připraveni na gradující, mnou několikráte opěvované, Hledám, mířím, netuším. Ač se nerad kdykoli pouštím do nějakých soudů, co by Anet měla či neměla, přesto se musím přiznat, že kdyby další deska byla aspoň z půlky protchnutá takovou atmosférou, jako je u téhle písničky, byl bych na výsost rád. Tepající beat, zvonivé klávesy, později glajdující kytara proplétající se s houslemi, to je něco tak neskutečně harmonizujícího se slovy, s tím výrazem v hlase, že bych to mohl poslouchat znova a znova. Už jsem si dokonce doma v počítači připravil pár samplíků na remix inspirovaný právě touto magickou verzí, kdybych se třeba někdy o prázdninách nudil.

Nahá noc je takovou malou přípravou na následující vrchol v podobě mohutného "hop! hop! hop!" songu. Nejedná se o nic jiného než o Desetinu, o královskou písničku na paření! Nikdy to už nebude takové, jako poprvé v Brně, kdy jsem měl až hmatatelný pocit,že se celá hala jen tak mimochodem odlepí od země a uletí do vesmíru, přesto kvantum energie, které během této nádherné smršti člověk vždycky ze sebe vydá, má obrovské rozměry. A potom genialitu bezprostředního zařazení křehkého Jiného snu lze pocítit vždy s nestenčenou intenzitou.

V Možná se mi pozdávají samply od Pardubického koncertu trochu pozměněné, ořezané o některé věci. Je to takový můstek k Vysokému napětí, kdy už všichni, mikrofon ne-mikrofon, s chutí pějí "Jsem tvá voda, jsem tvůj déšť/V kapkách zahalená, vyvolená..." Tím se víceméně proskáčeme až k další pořádné vypalovačce ala "hop! hop! hop!" – Když nemůžu spát, kde naštěstí i přes Almelovu absenci zůstalo v mezihrách zachováno úžasně chytlavé oktávové vybrnkávání. Opět hraji svou oblíbenou hru – pozorování, kdo z kapely při představování sklidí větší ovace? Tentokrát Martin nebo Anička? Je to jedno, stejně skandování "Aneta! Aneta!" neomylně určí vítěze a navíc za svůj výkon si všichni zaslouží rovným dílem velké uznání, že do toho s Anet šli a že obětují nezanedbatelnou část svého, jinak velice pestrého, času právě jí. V podobném rozjásaném a rozzpívaném duchu se nese i následující Poplach, kdy Anet vždycky pozlobíme tím, že se nedržíme toho, jak to teď zpívá ona, ale toho, jak je to na desce. Zřejmě se nám ji tou urputností podařilo pěkně zmást, protože opakování textu první sloky jí naskočí až po pěkných pár taktech.

A přichází závěrečný trojblok – Podzim, Voda živá a po povinné pauze Němá. Už jen tak necháváme v sobě všemi těmi melodiemi utvrzovat pocit, že i tentokrát to mělo ten krásný smysl – pohupujeme se, držíme se navzájem kolem ramen, trochu ještě zazpíváme a je to... Podle klidu, který panuje v sále při Němé, bych si odvážil tvrdit, že Boleslav byla s koncertem hodně spokojená. Závěrečné ovace jsou tak dlouhé, že si chvilku myslím, že pro jednou by Anet mohla udělat vyjímku a přidat ještě jeden kousek, ale nakonec muzika puštěná z CD je znamením, že nic už nebude.

S fanclubem, s ním my rádi ještě pobudem

Chvilku se potloukáme ještě pod pódiem, teprve když z reproduktorů zazní jako tradičně na všech koncertech tohoto turné znělka ukončující operační systém Windows, začneme se ubírat směrem k předsálí. Ještě prohodíme pár slov o zvukařském řemeslu s Nikolou a panem zvukařem, kteří zrovna balí mixpult, a splyneme s fanclubáckým hloučkem. Nějakou dobu se nic neděje, až náhle se objeví Anet a začne s jí vlastní trpělivostí odbavovat všechny podpisuchtivé a fotochtivé návštěvníky. Fanclub to nechává ale klidným, jako kdyby jsme s neochvělou jistotou věděli, že náš čas ještě přijde. Zabraní do rozhovoru o originálním podání říkanky "Hody hody doprovody" v první chvíli ztrneme, to když Anet se k nám přiblíží ze zadu s tajnůstkářským gestem a slovy: "Tak pojďte, bando." a protože v tu chvíli stojí vedle mě a aby to bylo jasnější, zatahá mě jemně za ruku, a tak se náš hlouček odvalí zpět do sálu.

Tam nejdříve odprezentujeme Hody hody (Hip-hop version), ke které se radši moc nehlásím, ale sranda musí být. Rozbalování velikonočního dárku dá Anet celkem zabrat, protože u nás se nikdo neřídí úslovím "každý správný muž má u sebe nůž." Zábava je skvělá, Anet dělá různé blbinky jako třeba, že si udělá s části dárku hlásnou troubu, do které opakuje "To mě bavíí." Také celkem haló je při předčítání nicků na velikonočním přání – poprvé, když mezi prvními do relativního ticha přečte Anet "Prďo" a naše předsetkyně se moc přiznat nechce, a podruhé, když překřtí Ituli na Kuli. V podobném rozjařeném duchu se pokračuje ještě dobrých několik desítek minut, ale nechtějte po mně podrobnosti, já vždycky říkám, že v přítomnosti Anet mám výpadky paměti...

Co ještě stojí za zmínku, je rýsující se super akce v pražském Vagónu, na kterou se tak těšíme, že by jsme odkoupili i dvěstě lístků. Takové ambice nám ale překazí Nikola tvrzením, že do Vagónu se vejde pouze 110 lidí, což na druhou stranu naše šance na úplné vyprodání ještě zvyšuje. V nejlepším je dobré přestat, a tak nakonec shledáváme čím dál větší únavu, jež nás donutí tuto milou sešlost rozpustit.

Postáváme ještě chvilku venku na zimě, památečně se podepíšem a potom raději před zimou s Majklem a Prófou zalezeme do auta a namíříme si to zpět směr Zřícenina. Moc nemluvíme, slova by byla asi zbytečná, spíše necháváme v sobě doznívat tu úžasnou atmosféru... Jedinou kulisu nám dělá nějaký chilloutově laděný pořad na Rádiu 1.

V den dopisování těchto řádků je to čtyři roky od chvíle, kdy jsem Anet slyšel zpívat poprvé. Cítil jsem tenkrát nadšení, touhu věci měnit... Mnoho lidí se snaží úskostlivě držet své statky, svou identitu a přitom jejich citový vztah ke světu a k bytostem v něm se mění jako počasí, naopak mnoho z nás, kteří před čtyřmi roky cítili to nadšení, prodělali velké životní změny, podnikají cesty na neznámá místa za koncerty, nosí v sobě toto nadšení dál. Radost, která spojuje, která tvoří.